One-way ticket to Fantasy

Bastián spal a zdály se mu neklidné sny.Ve spánku s sebou pořád škubal a házel, až se nakonec probudil.Podíval se na hodinky.Byla půlnoc.Takže už jsou to dva roky - dva celé dlouhé roky -, co opustil Dětskou císařovnu a s ní celou Fantázi.Opustil svého přítele Átreje, Šťastného draka Falca, reka Hynreka, Hýsbalda, Hýdorna, Hýkriona a další obyvatele téhle nádherné země.Nesměl opomenou ani Mnohočetnou Ygramul - bytost, jejíž tělo se skládalo z malých brouků a tutíž mohla libovolně měnit tvar.Její jed byl smrtelný.Na tu vzpomínal nerad.Naopak rád vzpomínal na svůj Noční les Perelín, který se vždy nad ránem rozpadnul v písek a dal tak vzniknout poušti nekonečna barev - poušti Goab.V poušti Goab žil lev Graógramán, neboli Měňavá smrt.Nosil poušť s sebou, takže byl nucen žít sám.

Teď si Bastián vzpomněl! Když od Graógramána odcházel do Chránu tisíce dveří, slíbil, že se ještě vrátí.Ale nevrátil.Co teď asi Graógramán dělá?Leží někde v poušti a čeká na Bastiána?

Z myšlenek ho vytrhly hodinky, které zapípaly.Byla jedna hodina.Mám psát, nebo jít spát? Jdu psát!

Dnešek měl nějakou zvláštní atmosféru.Byl jiný, než ty ostatní dny bez Fantázie.Byl Bastiánovi hodně povědomý.Věděl, že se dnes stane něco neobvyklé.Něco, v co doufal od odchodu z Fantázie.

Jelikož už nemohl usnout, rozsvítil si lampičku u stolku a začal psát, což dělal velmi rád.Rád psal o tom, co všechno prožil ve Fantázii.Jak potkal Dětskou císařovnu, které dal jméno Měsíčnice, jak se seznámil s Átrejem, chlapcem z kmene zelenokožců a s Falcem, Šťastným drakem, který dokázal létat.To už všechno dávno napsal.Tak co napsat dnes?Chvíli přemýšlel a potom načmáral na čistý papír:Cesta do Fantázie...

Už nepsal o tom, co zažil.Chtěl napsat další příběh z Fantázie.Najednou ho napadla myšlenka: Co když už není Fantázie jako dřív?Co když je Dětská císařovna mrtvá? Co když ve Fantázii vládne nějaký hrůzovládce a Měsíčnice se před ním ukrývá? Všichni se ho bojí ... Bylo přeci známo, že si Měsíčnice myslí, že má právo na existenci zlo, stejně tak jako dobro. Taková pošetilost! Co když tam teď vládne krutý císař co bez milosti všechny vraždí? Co když jsou proti němu nějaké tajné spolky? Odboje? Bastián už nad ničím nepřemýšlel a dal se do psaní...


Byla chladná, podzimní noc.Vítr si pohrával s napadaným listím venku na ulicích a z lesa, u kterého městečko stálo, se ozývalo houkání sov a vytí vlků.Sem tam se přidali k hrůzné atmosféře netopýři, kteří se snesli jako obrovský mrak k městu a prolétávali jeho úzkými uličkami.Všechno naznačovalo, že se stane něco neblahého.

Na okraji města stála malá chaloupka.Z chatrného komínu na polorozpadlé střeše spirálovitě stoupal tmavý kouř a z malého okénka, z kterého bylo vidět na ulici, se linula zlatavá záře.

Chaloupka byla vybavena skromně.Byla v ní pouze jedna místnost.Vedle malého okénka byly dveře.Bylo vidět, že jsou již velmi staré.Už nebyly tak nádherně hladké a nalakované, jak si je majitel odnesl z dřevařské dílny.Jako by ty dveře vyprávěly svůj vlastní příběh.

V chaloupce byly čtyři postele, pec a několik skříní.Uprostřed místnosti stál veliký, otlučený stůl se čtyřmi židlemi.Na stole stála svíce, skoro rozteklá a její vosk stékal na stůl, kde tvořil roztodivné obrazce.Svíce byla jedinným zdrojem světla v místnosti.

Nyní byli v chaloupce dva lidé; mladá žena a malý, asi osmiletý chlapec.Žena připravovala chlapci postel ke spánku, zatímco chlapec dojídal večeři.Žena se na chlapce usmála a ten jí úsměv opětoval.

Zničehonic se ozvalo klepání na dveře.žena urovna poslední přehyb přikrývky a vydala se je oteřít.Opatrně k nim přišla a odsunula záklopku.Poté je otevřela.

Ve dveřích stál muž středního věku se starým, špinavým kloboukem, zpod kterého mu trčely stejně špinavé dlouhé vlasy.Přes sebe měl přehozený potrhaný hnědý kabát a na nohopu měl obuty staré, kožené boty.Na obličeji měl nespočet malých jizviček.

"Je váš muž doma?" zeptal se chraplavým, slizkým hlasem.

Žena dostala z muže strach.Nevěděla, co má říct."Je v krčmě," řekla nakonec.

"Výborně," zašeptal si muž pod vousy.Poté vší silou srazil ženu na zem.Zabouchl dveře chatrče a přiskočil k ženě, která ležela na podlaze.Pomalu se kní blížil s vítězoslavným úsměvem.

"Rychle, dej mi všechny cennosti, co máš! Dělej!" zaburácel a jeho tvář najednou vypadala o hodně starší, než se ženě jevila ve dveřích.

Žena zničeho nic vymrštila nohu a kopla muže do rozkroku, až to křuplo.Ten si masíroval rozkrok, aby bolest trocho polevila.Žena mezitím vyskočila na nohy a zavolala na chlapce:"Jarene, uteč!" Malý chlapec se bál o matku.Chtěl utéct, ale nešlo to.Jakoby ho nohy přestaly poslouchat.Jedinné, čeho byl schopen, bylo schovat se v koutě světnice vedle skříně.

To už však byl zloděj na nohou a zase čilý.Zničehonic vytáhl nůž.Žena vykřikla.Zhroutila se na podlahu.Jaren začal brečet.Věděl, že matka už nikdy nevstane.
Zloděj-vrah vyrazil pomalými krůčky k Jarenovi, nůž stále držejíc v ruce.Z nože kapala na podlahu krev Jarenovy matky.Zloděj už natahoval ruku po Jarenovi, vtom se však rozrazily dveře.Ten večer už podruhé.

V nich stál svalnatý muž, který byl sice starší, ale i tak vypadal, že má síly za dva.V pravé ruce držel jedno a půl ruční meč.Byl to Jarenův otec.Očividně zaslechl křik své ženy.Nyní pohlédl na mrtvé tělo na zemi.Měl chuťse pomstít.Měl chuť potrestat toho, kdo ukončil tento nevinný život.

Když zloděj-vrah uviděl ve dveřích statného muže s mečem, upustil nůž na zem a pomalu couval dozadu.Jarenův otec vykročil ke zloději.Napřáhl ruku s mečem.

"Néééé!" křičel zloděj.

Jarenovu otci se nebezpečně zablesklo v očích.Jak se vůbec ten zloděj opovažuje na mě mluvit?

Zloděj si kryl rukama obličej.Jaren zavřel oči a zacpal si uši, ale i přes to slyšel ty hnusné zvuky; svist meče, odporný výkřik.Zem se zachvěla, jak bezvládné tělo dopadlo na zem.Jaren pořád tiskl oční víčka, aby tu hrůzu neviděl

Hodinky znovu zapípaly.Byly dvě hodiny ráno.Bastián se cítil ospalý.Přemohla ho únava.Lehl si do postele, naposled si vzpomněl na Jarena a poté usnul hlubokým spánkem.