One-way ticket to Fantasy

Stojím na vysokém útesu u moře.Poslouchám nárazy vln a obdivuji tu nádheru.Nakloním se, abych to mohl spatřit v celé kráse.Uklouzla mi noha.Ztrácím rovnováhu.Padám dolů, do hlubin zapomnění.Křičím, i když vím, že tu není nikdo, kdo by mě slyšel.Dopadám do vody...

* * *

S trhnutím se probudím.Ležím v nemocnici a nevím, kdo jsem.Nepamatuju si vůbec nic.Pokouším se vstát.Nejde to!Tělo mě vůbec neposlouchá!Mlží se mi před očima.Znovu usínám...

* * *

"Pane Rudzinskyj? Pane Rudzinskyj! Slyšíte mě?" ozvalo se mi nad hlavou.Otevřu oči.Vidím rozostřeně.Zamrkám.Už je to lepší.Nademnou stojí nějaký doktor v bílém plášti.

"Kdo...kdo jsem?A...kdo jste vy?"

"Vy si nic nepamatujete?" podivil se doktor.

"Trochu...pamatuju si na letadlo a na náraz," povzdechl jsem."Co se vlastně stalo?"

"Spadl jste s letadlem.Letěl jste v Bratislavě s kolegou nad letištěm.Váš kolega do vás neúmyslně narazil zezadu, když jste předváděli akrobatickou formaci.Váš dvouplošník spadl a zmuchlal se jako papírová vlaštovka.Je vůbec zázrak, že jste přežil."

Začínalo se mi to všechno vyjevovat.Nastupování do letadla, odlepení se od země.Ten nádherný pocit bezstarosti.Všechno napětí a stres jsem nechal dole na zemi a prostě jsem letěl.Byla to nádhera.Vzpomněl jsem si též na slova své ženy a dcery: "Vrať se nám v pořádku." Do očí se mi vehnaly slzy.

"Budu zase létat," pronesl jsem pevným hlasem.Poté jsem usnul...

* * *

"Nechoď tam!"

"Musím..."

"Můžeš to odříct!"

"To neudělám."

"Prosím! Jsou to přece historická letadla, ne? Co když se něco stane? Co když se porouchají?"

"Prošly důkladnou kontrolou.Všechny."

"Jane, prosím!"

"Nezlob se."

"Vrať se nám v pořádku, tatínku," vložila se do diskuse moje dcerka.

"Vrátím. Slibuji," odešel jsem.

* * *

"Tati?Tati!Tatínku, slyšíš mě?" zazněl mi u ucha hlásek.

"Nechte mě být!" vykřikl jsem.

"Tati! Tatínku! To jsem já! Tvoje Terezka! Copak už si nevzpomínáš?" ozval se hlásek znovu.

Otevřel jsem oči.Vedle mě stála moje malá dcera Terezka.U Terezky stála, celá ponořená v slzách, moje žena Karla.

"Co jsi to udělal..." vzlykla.

"Neboj se. Zvládnu to."

Zase všechno obklopila tma.

* * *

Probudil jsem se.Pořád ležím na té nepohodlné posteli a všude to neustále páchne dezinfekcí.Pokouším se pohnout.Nejde to.Šíleně mě bolí levý loket a levé koleno.Nevím, co se stalo.

Když jsem tam tak ležel a přemýšlel, otevřely se dveře od pokoje a dovnitř vešla sestřička.

"Co se to děje?Proč mě to tak bolí?"

"Jste po operaci, pane Rudzinskyj.Měl jste roztříštěný loket, když jste si při pádu kryl obličej a koleno vám rozdrtila nádrž.Bylo to velmi ošklivé, ale spraví se to."

"Kde je moje žena?"

"Doma.Chtěla tu u vás zůstat, ale poslali jsme ji domů, aby se trochu prospala.Vždyť u vás proseděla skoro celý den.Teď už ale spěte.Potřebujete načerpat energii, co jste ztratil při operaci."

Nic jsem proti tomu nenamítal.Cítil jsem se ospalý.Zavřel jsem oči a okamžitě jsem tvrdě usnul.

* * *

Jsem v nemocnici už čtvrtým měsícem.Za tu dobu jsem prodělal asi další čtyři operace.Už zase skoro normálně chodím, přesto tu musím ještě zůstat.Doktor mi říkal, že mám jednou denně hodinu cvičit na rotopedu.Cvičím třikrát denně.Chci zase létat.

Žena mě tu navštěvuje každý týden i s Terezkou.Mám je moc rád.Karla se na mě nevykašlala.Zůstává při mně.Už mi dávno odpustila.Je to super ženská.Už se teším, až zas budu doma a až budu létat.Znovu...

* * *

Už je to celkem osm měsíců od mého pádu.Sedím na nemocničním lůžku.Dnes mě budou propouštět! Hořím nedočkavostí.

Otevřely se dveře.Vešel do nich doktor a za ním Karla s Terezkou."Už můžete jít, pane Rudzinskyj," usmál se doktor.Dokulhal jsem se ke Karle.Levé koleno ještě není úplně v pořádku, ale přece.S radostí jsem Karlu i Terezku políbil.Rozloučil jsem se s doktorem a vyrazil jsem domů.

* * *

Je to nádherný pocit.Znovu letím.Nádhera.Všechny starosti nechat dole a letět jako pták.Vzpomněl jsem si na svá slova v nemocnici: "Budu zase létat..."Do očí se mi vedraly slzy a já se začal smát...